My ( přes) třicátníci aneb Všechno tak hezky vyšlo
Každej si asi myslí,že ta jeho doba dětství či dospívání byla nejlepší , ale já můžu říct,že to byla pravda . No ne jako vážně - jsem ročník 1987 a je pravda,že narodit se s postižením ještě za komunismu nebylo nic moc ,ale vlastně i tak jsem si to vybrala dobře . Brzo to skončilo a já byla přesně v tom věku, kdy začalo bejt všechno jinak . Je fakt,že co se týče pomůcek a tak to byla bída a ještě jsme museli mít z dob kdy invalidní kočáry byly těžký a o nějakým invalidním vozíku pro děti jsme si mohli nechat jen zdát , ale možná právě to mělo svý kouzlo . Taky jsme byli ta první vlna kdy se ty pomůcky začali rozšiřovat a zdokonalovat .Moje máma dodnes s láskou vzpomíná na lázně, kam se mnou každej rok jezdila . Z dnešního pohledu to tam bylo určitě hrozný, ale je fakt ,že dnešní maminky jsou rozmazlený , ty naše byly ještě skromný . Společný sociální zařízení pro celý patro , na koupání se i čekalo, až tam bude místo . Spávalo se i po 4 na pokojích - vždycky máma a dítě a další máma a dítě , takže soukromí nula . Internet, natož wifi neexistovalo a přesto to tam bylo fajn a bez nějakýho moderna .
Jinak co se týče kolem a kolem i tak si myslim ,že my dnešní po 30 cátníci jsme se narodili dobře . Já si třeba vážim ,že jsem v Praze chytla ty vychovatele, co jsem chytla . Téměř nikomu nebylo v tý době ještě ani 30 a já měla vychovatele i vychovatelku o 8 let let starší než já . Navíc mam stejně starý sourozence jako byli oni . Vim, že několik jich je tam dodnes , ale myslim si , že už se chovají jinak . Tak jasně, nikdo nezůstane stejnej . Ale mělo to něco do sebe tenkrát . Třeba ten můj hodně pařil , měl svou heavy metalovou kapelu a podle toho co vyprávěl si to uměl užít . Tenkrát maximálně přítelkyně , žádný závazky . Dneska už všichni mají svou rodinu a děti . Většinu z nich si takhle představit nedokážu , proto,že takhle jsem je nezažila . Myslim,že časem se každej zklidní, ale nevim jestli to zrovna v případě tohodle intru je dobrý . Tam vždycky chtěli vychovatele jak to říct - uvolněný a praštěný a najednou jsou z těch sex , drogy a rock and roll tátové a mámy od dětí . Taky už ty vychovatelé jsou hodně věkově daleko od svých svěřenců a to se projeví . Každej rok jsou od nich dál a dál . Myslim, že zrovna my , co jsme tam byli jsme měli obrovský štěstí , že jsme zažili tu jejich "zlatou éru " a byli jsme si blíž . S nima fakt nuda nebyla . Těžko si některý dovedu představit, že stále dělají, co dělali tenkrát. Ty dnešní obyvatelé intru o hodně přišli .Myslim,že žádnej třeba dnešní 15 cti letej nemůže bejt "odvařenej " z někoho, komu je přes 40, i když se tam snaží . No, prostě my měli štěstí i proto, že si myslim, že mladý zaměstnanci už tam asi moc nepřicházejí jako tomu bylo za nás .
Všechno si tak nějak sedlo , my s handicapem jsme se narodili sice za komunismu ,ale nějak tak ,aniž by nás to nějak omezovalo . Nebo ty, co se narodili těsně po 89 a že takových lidí znam hodně . Jsme už všichni třicátníci nepo po třicítce , vyrůstali jsme v jiný době ,ale všechno tak nějak přišlo v pravej čas a hezky to zapadlo . Mohli jsme ten přechod na jinou dobu vlastně žít od začátku, aniž bysme museli čekat .I děti k sobě nebyly tak tvrdý a zlý jako dneska ve školách . Měli jsme toho míň ,ale o to jsme byli možná i hodnější . Nemuseli jsme si poměřovat, kdo má lepší mobil a značkovější oblečení .
Přidávám fotku sebe a kamaráda v lázních . Pokoj na pavilonu ,kde jsme bydleli . Žádnej luxus, ale stačilo to . Na fotce v televizi myslim zrovna vysílají Riskuj , takže tak rok 94-95 .