Mínusy intru
Když se řekne intr , tak se mi jako první vybaví nesvoboda . Pamatuju si, jak kdysi lidi , který se na intr chystali říkali,že to pro mě bude svoboda . Pro mě to byl opak a doma jsem vždycky byla svobodnější než na intru . Svoje hraje i to,že jsem vždycky byla v zařízení pro tělesně postižený , takže i to moje postižení už je omezení svobody samo o sobě a režim byl jinej než na klasických domovech mládeže . Nevim, ale přijde mi,že dnešní studenti na intru už dávno nemají tu volnost a těžko už někdo řekne,že tam má víc svobody než doma . Pokud ano, tak to má doma hodně špatný ,aspoň z mýho pohledu . Občas zabrousim na internetu na stránky nějakýho intru - součástí je i takzvanej vnitřní řád nebo denní režim , jasně , všude to mají jinak , ale introvský pravidla mi přijdou čím dál tím víc drsnější a chce se po studentech toho čim dál tím víc . Často je to až kasárenskej režim . Ale pořád lepší než intry ve Francii, to zase jo . Tam jsou prej zase ve škole doslova od rána do večera , klidně i do 18 hodin a během dne na intr prostě nesmí . Takže jim doslova zbývá jen čas na učení a hned je večerka . Vycházky asi taky mají, otázka kdy , když na to nemají snad vůbec čas . Nechtěla bych ve škole trávit celej den. Mě stačilo v prváku , když jsme měli vždycky v pondělí do 16:30. Všichni jsme byli vyflusaný a i jít na večeři , která začínala už hodinu od příchodu ze školy byl leckdy nadlidskej úkon . Naštěstí ve druháku , už jsme do tak dlouho neměli .
Další mínus je určitě ztráta starých přátel . Na intru si sice najdete nový ,ale jaksi na ty z domova není o víkendech čas . Nebo spíš takhle ty domácí vás stejně dřív nebo později opustí , když už na ně nemáte tolik času . Ty na intru jsou sice stálý, ale po skončení studia se taky rozprchnou na všechny strany . Jako jsem to měla na druhým intru já . Patřila jsem ke studentům, který to měli nejdál- konkrétně 160 kilometrů . Většina byla z kraje . Když se k tomu přičte to , že nemůžu mít řidičák ani auto a taky to, že vlastně všichni jsou z různých částí ČR je jasný , že skončením školy , skončí i vaše kamarádství . A ty doma už si zpátky nezískáte , teda jestli pořád bydlí na stejným místě jako vy . Nikdy jsem neměla žádný pevný introvský přátelství a přišlo mi , že tak nějak všichni si tam hledali kamarády , aby ten čas tam přežili . Nic víc . Moje spolubydlící byli vždycky fajn ,ale velký kamarádky jsme nikdy nebyli a všichni jsme si hledali kamarády mimo pokoj . Asi to ylo v tom,že spolubydlící jsou vám přiděleny , ale kamarády si vybíráte sami .
Jsem ráda , že jsme se s holkama nikdy nehádali , hádat se se spolubydlícíma a ještě muset bejt tam , kde to berete jako nutný zlo by bylo peklo . Mě osobně nejvíc jako introvertovi vadilo nedostatek soukromí - pokaždý 3 na pokoji , takže když odešla jedna , tak tam vždycky jedna s váma zůstala . Naučíte se taky to,že tam nejste sami a respektovat přání druhých . Ovšem takový to - já si ještě necham rozsvícenou lampičku , zatímco druhá to nechce je už klasika . Další věc je smutek po domově . Každej ho někdy má a jsou dny, kdy si nepřejete nic jinýho než bejt doma a to víte,že je teprve pondělí . To můžete mít sebelepší kolektiv , vychovatele , ale tohle na vás zákonitě párkrát do roka přijde . Intr je velká škola pro život - učí vás samostatnosti, řádu a to,že nejste jen vy , ale i ostatní , na který je třeba brát ohled . Ale to není ani tak mínus , jen v tom reálným čase na intru to můžete jako mínus brát . Jako plus to často vezmete , až když školu a intr opustíte .
Na fotce kdysi já před intrem- ta budova za mnou :)