Jak se žilo v lázních
Tenkrát tam byly podmínky , který by si dnešní maminky asi neuměli představit , ale nám to nějak nepřišlo - jedna koupelna na celý patro a společný wc bylo samozřejmý . Většinou jsme bydleli na pokoji po 4 , takže já s mámou a další dítě s mámou . Samostatný pokoje měli jen ti, hodně postižený třeba s epileptickýma záchvatama atd. Vím, že i já jsem toužila po samostatným pokoji ,ale poprvé mě bylo přáno snad až v mých 15 ( asi za věrnost organizaci ) . Nicméně vždycky to bylo bez problémů a je to o dohodě s těma druhýma na pokoji. Někdy se jich tam vystřídalo i víc , protože tam to nebylo tak,že jeden turnus - jeden pokoj. S někým jsme třeba byli pár dnů , s někým týden a s někým celej ten měsíc . Většinou jsme spolu byli i mimo pavilon - chodili jsme spolu ven atd . A nikdy jsme problém s nikým neměli , což bylo fajn , protože bydlet s někým problémovým by byl očistec . Jen škoda ,že je to opravdu malý městečko a mimo léčebny , tam nebylo žádný kulturní vyžití , takže i když jsme šli někam bez spolubydlících , tak byla velká šance ,že je stejně po městě někde uvidíme . No, prostě ponorka za těch x týdnů už doléhala na všechny časem . Rodiče se starali o svý děti , takže nebylo potřeba ani tolik zdravotních sester jako jinde , i když tam samozřejmě taky sloužili 24 hodin , kdyby něco .
Co se týče náplni dne , tak jsme se fakt nezastavili - 2 x denně cvičení , bazén, podvodní masáž nebo perlička , magnet , zábal do parafínu a pár vyvolených i hipoterapie ( to mě bavilo nejvíc ) . Všude nás doprovázeli rodiče . Ze začátku jsme všechny děti dostávali stejnokroje - kostkovaný košile a punčocháče, dokonce nám dávali i spodní prádlo , všichni jsme vypadali stejně , ale nemuseli nám rodiče dávat tolik oblečení a všechno to vyprala prádelna . Bylo to docela praktický , i když to někomu může dneska připadat zpátečnický .
Na pavilonu byla taky školka s učitelkama a dalo se tam zajít mezi procedurama . Do školy se muselo docházet na jinej pavilon , kde byly děti samy , bez rodičů, vždycky to byly 2 - 3 hodiny denně , čeština , matika a pak přírodověda nebo tak . Nebyla to taková ta klasika a většinou bylo víc ročníků pohromadě , jak to bývá , prostě, aby se pobytem moc nezameškalo a taky na konci pobytu se dostávalo jakoby slovní vysvědčení . Co si pamatuju, tak se známkovalo málo a domácí úkoly snad vůbec , nebo jen něco malýho, záleželo na učiteli . Taky bylo fajn docela,že jsem přišla i mezi jiný děti , i když ony mě většinou brali jako cizáka , ale je těžký když jste tam pár týdnů , odjinud a zase odjedete, zapadnout . Nakonec už mě pak učila máma sama , vyfasovali jsme z mojí školy učení a bylo . Ono ta docházka do školy hodně brala čas na procedury a všechno to bylo moc na honem, aby se to za ten den všechno stihlo . Takže učit se "doma " bylo i časově výhodnější .
V týdnu se pořád něco dělo , ale horší to bylo o víkendech - někdo, kdo bydlel blízko dostal propustku a odjel domů , ale většina zůstávala . V sobotu se pouze cvičilo a to bez rehabilitační sestry , každej jen s rodiči , byl magnet, parafín a tuším bazén , dopoledne . V neděli už byl pouze magnet , protože ten běží pořád , takže k němu nemusel nikdo být . Neděle byly krutý a i když člověk šel ven, nebo do místní cukrárny, bylo to hrozně dlouhý a auto jsme u sebe neměli , že bysme si někam zajeli na výlet .
I přesto to bylo hrozně fajn , vždycky tam přijeli lidi, co jsem znala i jsem si našla pár kamarádů ( většinou tam byli hodně postižený děti , který třeba ani nemluvili , takže ten výběr jsem měla dost zůženej ) . Naše mámy se taky kamarádili a kolikrát v létě jsme seděli venku před pavilonem a jen tak si všichni povídali . Mělo to něco do sebe. Tenkrát ještě nebyly tak rozšířený mobily a o nějakým netu jsme si mohli nechat zdát , takže mimo koukání na tv v pokojích se nedalo po večeři nic moc dělat . Mámě se tam taky líbilo , starala se doma o mě a nechodila do práce , takže přišla taky mezi lidi a hodně si chválila , že nemusí vařit a že po jídle jí stačí jen umýt příbor .
Občas tam s dítětem přijel i tatínek , což bylo zajímavý i co se týče společných wc a koupelen , protože se při stavbě jaksi nepočítalo s otci , ale dalo se to , navíc si myslím,že v tý přesile žen se styděli víc než my . Tátové vždycky byly takový osvěžení , i když se nás celkem stranili ,ale to chápu . Navíc kolikrát tam byl jen jeden táta ,neměl si s kým pokecat a jinej chlap tam nebyl . Takže tu osamělost často řešili návštěvou hospody . Taky tam občas někdo přijel s dvěma dětma , to když ty druhý a zdravý sourozence neměli doma na tu dobu v lázních kam dát , takže jezdili všichni . Bylo zajímavý ,že i ty zdravý děti , taky musely absolvovat procedury, i když třeba ne všechny jako my .
Takže tak , neměli jsme takový dobrý podmínky jako mají v lázních teď , co se týče ubytování , že to nebyl žádnej komfort ,jak to známe dneska , ale šlo to i tak a možná i k sobě měli lidi o to blíž