Proč bych nikdy nechtěla žít v ústavu sociální péče
Nikdy bych nechtěla žít a dožít v ústavu , nikdy . Vim,že dneska už jsou tyhle instituce na vysoký úrovni se spousta aktivitama ,ale jak jak kde . Já s jistotou vim, že bych skončila tam, kde jsem začínala, protože u nás v kraji ani jiný podobný zařízení ani není. Místo, kde jsem několik let chodila do školy a následně tam pobývala jako týdeňák . Jak už jsem psala, tak je to v malým městečku, kde nic není , žádný kulturní vyžití a ačkoliv je město pár kilometrů , moc se to stejně nevyužívá . Je to pár let, co mají novou ředitelku , takže mohlo se to změnit k lepšímu ,ale moc tomu nevěřim . I když nevim, jak to tam mají teď , protože už mě tam nic netáhne a když jedu kolem , dodnes si říkam, jak je fajn,že už tam nemusim bejt .Je tam takovej nemocniční režim a největší mínus je to,že jsou tam klienti ve velký míře bez rodin, takže fakt od školy až po smrt a to nepřehánim . Za mých dob převažovaly děti , takže to tam bylo přece jen takový živější. Už před několika lety úplně zrušili tamější školu a děti do ní už nepřibírají . Žijou tam už jen dospělý .
Mě už se tam nelíbilo už coby náctiletý natož teď . Jak jsou všichni dospělý , tak chtějí už mít vlastní klid a je to tam mrtvý už totálně , vim to z několika návštěv . Nejsem vůbec typ, co by rád žil komunitně , vyzkoušela jsem si to a ujistila jsem se,že fakt ne . Ono totiž čim tam je člověk delší dobu , tak zmagoří , vážně . Pamatuju si to z dob intru, kdy jsem se modlila za pátek a fakt přes víkend jsem myslela úplně jinak než tam , volnějš a při nástupu zpátky jsem zase myslela jak oni . Nedovedu si představit co by se mnou udělal doživotní pobyt . Nutno dodat,že jsou tam i lidi s mentálním handicapem , takže žádný lukrativní bydlení a hlavně ne pro nás , co mentální handicap nemáme . Je nešvar tyhle dvě skupiny dávat dohromady ,ale je to bohužel stálá praxe .
Chápu ,že ty co nemají rodinu a kam jít tam musí dožít, protože jim nic jinýho nezbejvá, ale měla jsem jednu kamarádku, se kterou jsem byla na pokoji .Přišla už tam do 1 třídy a žije tam dodnes , je jí 34 . Já to nechápu , šikovná , chytrá a bez mentálního handicapu. Proč tam žije tak dlouho a dobrovolně ? Má normální fungující rodinu jako jedna z mála tam , ale rodiče i personál jí berou tak, jako kdyby jí vůbec neměla . Často říkala, že tam je doma , což mě děsilo . Jasně , bydlela na vesnici a tam má asi víc možností ,ale překvapilo mě, jak hned rodiče přistoupili na to , že tam bude žít a ač má rodinu , tak jsou rádi,že je jejich a ústavní WTF ? Nepocházela z nějaký chudý rodiny, kde by jí tejrali nebo tak ,ale rodiče se jí defakto vzdali . Jako chápu ,že tam se naučila větší samostatnosti , ale proč třeba si jí na pár let nevzali k sobě a třeba po čase se tam nevrátila netušim . Kamarádka mi psala, jak z důvodu Kovidu byla doma 3 měsíce , což nikdy v životě předtim tak dlouho nebyla a snášela to velmi špatně.Psala, jak nevěděla, co si s rodičema povídat . To je špatně a hodně , ale je to i jejich chyba . Přijde mi prostě divný, proč nevyužít to,že má rodinu . Co by za to ostatní tam dali někoho mít . Znám spoustu případů, kdy hned po škole odešli z organizace k rodičům . Byť nikdo z nich nemá vlastní byt jako já co tak vim a žije u rodičů , tak zpátky už se nikdy nechtějí vrátit a zpětně to hodnotí jako hrůzu . Méně je někdy více a tady to platí dvojnásob . Vlastně jen ona tam z nás týdeňáků , tedy lidi, co mají rodinu, zůstala žít jen ona, ostatní šli pryč .
Oni se tam moc nesnaží je postavit na vlastní nohy a hlavně vozíčkáře ne . Dostanou uvařený jídlo, vyperou jim, vyžehlí, samozřejmě hned seženou práci a nic nemusí dělat sami. Servis, kterej "venku " nikdy mít nebudou a nemají , takže komu by se z toho chtělo pryč . Pamatuju se i na jednu věc s ní, kdy řekla, že jí kamarádka ustílá postel. Tohle uměla už dávno sama ještě na intru , když jsem jí to řekla, tak se urazila . A tušim,že si nechává sloužit ve všem, i když to umí sama . To samý úklid - nechce se jí, tak požádá nějakou ústavní kamarádku .. no, nedivim se,že se jí tam tak líbí a nemá potřebu nic měnit. Všechno tam dostanou bez práce na zlatým podnosu .Neumí si nic uvařit, sami nakoupit. Proč taky, když to udělá někdo za ně , že . A právě toho se taky bojim , že bych tam ztratila tu svou samostatnost nebo ještě hůř ,že by tý mojí samostatnosti někdo zneužíval ve stylu " tobě to půjde líp než mě " .A děsí mě, že bych časem myslela jako oni , protože ač bych se tomu bránila sebevíc , tak by to přišlo , tam nikdy nebylo místo na nějaký jiný myšlení a vybočování z řady .
A upřímně bych si na ten servis nic nedělat asi hodně brzy zvykla , což já nechci . Stálo mě to hodně úsilí se dostat tam, kde jsem teď a nerada bych o to přišla a jak píšu, tak v takovým prostředí si zachovat svou šikovnost a návyky by bylo prakticky nemožný. Pamatuju jak jsem se jednou bavila s jejich sociální pracovnicí , tak se ptala, kde jsem byla po nich a já,že v Praze , mezi řečí jsem řekla,že jsem jezdila sama metrem a paní z toho byla úplně unešená, že jsem to zvládla sama, zatimco já na ní koukala jako na blázna . Co dodat , když už se tomu diví i zaměstnanec . I proto bych tam asi nezapadala . Oni nechtějí slyšet jak se žije "venku " jak už mi ostatně dali najevo , nechtějí vědět , že já si dokážu sama uvařit a že vim ,že když si nenakoupim,že jídlo mít prostě nebudu . Nechtějí vědět,že se dokážu sama pohybovat po městě a jezdit MHD . Není to závist nebo snad obdiv, ale spíš "ta je blbá,že to umí a ještě blbější , když si neřekne o pomoc, aby to nemusela dělat ". Prostě mi to tak z těch jejich reakcí tam přišlo . O světě "venku " slyší neradi a ještě vás osočí , že se vytahujete . To, že většina z nich by to zvládla úplně v pohodě jako já a oni to ví taky, to je tam tabu . Malá výtka " zkus to sám " a hned je jiná atmosféra.
Taky by mě asi vadilo tam strkat ty finance . Mají tam sice všechen servis ,ale fakt celej důchod a různý příspěvky musí dávat tam . Je to tam poměrně drahý . Ze zákona jim musí zůstat nějaká částka , ale to je minimum . Pamatuju doby, kdy si kámoška odhlašovala svačiny a večeře, protože už neměla peníze na to .Je ironie ,že já platim za byt menší nájem než oni tam a to jsou na chráněným , kde to mají daleko menší ten svůj pokoj a málo soukromí . To samý jídlo - na stránce to mají rozepsaný - velký sumy . Zatímco já se můžu zaplácnout rohlíkem a je to . Je to zvláštní , tyhle organizace . Nedávají jim moc na výběr.
Nevim, co bude do budoucna , je jasný,že ani rodiče tady nebudou napořád a přítele nemam a ani to nevypadá,že mít v blízký budoucnosti budu , takže bych zůstala asi pak úplně sama . Možná by se mi zhorší zdravotní stav , natolik,že budu potřebovat pomoc . Možná v budoucnu dojdou peníze a nynější byt budu muset pustit , ale ani finanční stránka nebo samota by mě nedonutilo tam žít . Vim,že tam bych zakrněla totálně a strašně by mě chyběla ta svoboda .Nikdo neví, co se kdy stane , možná už zítra něco, co mi otočí život vzhůru nohama a ze dne na den bude všechno jinak . A možná i takhle noční můra bude najednou hodně realistická ,ale budu se snažit do roztrhání těla si tohle udržet co nejdelší dobu , koneckonců motivaci " proč tam nejít " mam víc než velkou .
Za mě by si určitý lidi tam měli uvědomit ,že žít celoživotně v ústavu, pokud mam fungující rodinu ,je nepřirozený a divný. A ústav taky by se měl chovat k takovým jinak . Fajn,ať tam chodí do školy,ale po vyučení vypadni - máš rodinu . Bohužel to tam tak není . Já nechápu jejich svět a oni zas ten můj , což byl i jeden z důvodů, proč už tam vůbec nejezdim .