Moje spolubydlící na intru
Ráda bych zavzpomínala na moje spolubydlící na intru . Už je to dávno a s většinou už stejně nejsem v kontaktu, tak snad nebude vadit, když napíšu pravý jména a to, jak na mě působily .
První intr - Původně jsem měla bydlet úplně na jiným pokoji. Při přijetí jsem řekla , že bych ráda bydlela s Maruškou . Tu jsem znala ze školy a jak už jsem psala , tak z Her bez hranic. Nebylo zvykem dávat na jeden pokoj dva vozíčkáře , protože pokoje byly malý , ale já neustoupila . Myslim ,že na mě bylo hodně vidět, že nejsem nadšená z toho , že musim žít na intru , takže se smilovali . Vozejk jsem sice musela nechat v noci na chodbě, ale to jsem byla ochotná vydržet . S Maruškou jsem vyfasovala i Gábinku , slečnu s downovým syndromem , což pro mě bylo poprvé s někým takovým žít . Gábinka byla super, milá, hodná , ráda pečovala a pořád dobře naladěná . Jsem ráda , že jsem se nedala , stali se z nás tří velký kamarádky a jako jediný jsme se nikdy nehádali . Všechny jsme byly z rodin , takže jsme se taky chovaly trochu jinak než ty ústavní . Nedovedu si představit bejt na pokoji s někym, s kým jsem na kordy a že jich tam takových bylo . Hýčkali jsme si to, že si rozumíme a že je nám fajn . Dokonce ve druháku, když byla možnost bydlet s někým jiným jsme se domluvili ,že my se nikam stěhovat nechceme a budeme spolu bydlet i dál . Kdo ví, jaký by to bylo, kdybych bydlela v tom původním pokoji - jsem nekonfliktní a tichá . Jedna slečna z něj byla dosti divoká, ale myslim,že by se to taky zvládlo .
Druhej intr - Úplně první byl takovej adaptační víkend s rodiči . Cílem bylo poznat naše vychovatele a seznámit se s prostředím . Taky se tam rovnou zjišťovalo , co kdo zvládne sám a s čím případně budeme chtít pomoc. Bydleli jsme přímo na intru , abysme věděli do čeho jdeme . Od nás ze třídy jsme byly jen dvě , kluci se na to vyprdli . Spolužačka se jmenovala Pavla, špatně chodila a navzdory pro mě lehkýmu oboru jí škola moc nešla . Koncem pobytu přiběhla její máma celá nadšená, že my dvě budeme bydlet spolu a že bude fajn, když budeme kamarádky . Tohle jak tušíte nikdy nevede ke šťastnýmu konci a kamarádky se z nás nestaly . Shodou okolností bydleli tenkrát na pokoji , kde jsem měla bydlet i já , tak nás pozvali na exkurzi a já věděla do čeho jdu . Pavla byla celkem fajn , ale cestu jsme si k sobě moc nenašly , každá jsme jiná . Pamatuju ,že pobyt na intru brala tak, že může volat celou noc přítelovi , což taky dělala a já nemohla spát . Nakonec jí vychovatelé na noc mobil brali, aby neměla cukání . Byla tim úplně posedlá , pořád jen mobil u ucha a asi šla na intr jen kvůli tomu . Byli jsme na pokoji jen dvě . Sice furt vyhrožovali nějakou Lindou, že bude bydlet s náma ,ale nakonec na intru ani nebyla .
V pololetí přišla Katka , vlastně ani nevim, co jí bylo , chodila, měla špatný oči a problémy s pohybem a mluvením . Vypadalo to na nějakou autonehodu nebo třeba po operaci mozku . Katka byla fajn , ale hodně tichá , kolikrát nebylo ani poznat,že je v pokoji , takže mezi mnou a Pavlou se to nezměnilo " nepomohla " nám . Tak jsme se respektovali a každá jsme žila sama za sebe . Nebylo to takový jako jedna parta .
O to víc jsme hledali jinde . Pavla si na pokoj vodila kamarádky a já zase holky z pokoje od naproti . Chodili k nám na televizi . Monika chodila a Eliška byla taky na vozíku . Pavla většinou chodila pryč , i když jsme se pořád ptali jestli jí to nevadí . Ale bylo vidět ,že se navzájem moc nemusí . A Katka ta si většinou žila trochu ve vlastním světě a moc se bavit nechtěla . Eliška mi připomínala Marušku, jednou, když tam byla ještě jen Pavla a neměla přijet , tak jsme se domluvili s Eliškou a vychovatelema , že u mě jednu noc přespí . Všechno klaplo ,ale Pavla přijela i když neměla . Eliška zůstala u nás přes noc ,ale naštvaný jsme byli všechny tři . Smůla . Chtěla jsem bydlet s Monikou i Eliškou , jenže nám nebylo dopřáno . Na druhou stranu ony k nám chodili každej den , tak to bylo jako, kdyby s náma bydleli . Ze začátku byla možnost se pokud to jde přestěhovat . Pavla dokonce vážně uvažovala,že půjde pryč , což se mě i trochu dotklo ,ale nakonec zůstala . Možnost jít jinam je sice ok ,ale je to takový divný vůči těm druhým , musí se na tom dohodnout všechny strany a kdyby se ke mě nastěhovala Eliška s Monikou, kam by šli ty dvě ,že jo . Nakonec to zůstalo, jak to bylo.
Ve druháku bylo jasný,že s Pavlou už nebudeme a mě to nevadilo ani trochu . Katka taky zmizela jinam a Eliška šla dokonce úplně na jinej intr . Zůstala jen Monika , nikdy jsme se nebavili, že spolu chceme bydlet a bez Elišky už by to stejně nebylo ono a kdo ví, možná by se nám tim to přátelství i nakonec pokazilo . Sama Monika říkala, že bydlet s velkýma kamarádkama nechce . Jednou jsem navštívila starej intr a tam byla holčina Veronika , která měla nastoupit na stejnou školu a intr , tak jsme se seznámili předem . Nakonec jsme bydleli na stejným pokoji . A asi si o to sama řekla , že se už známe . Nevadilo mě to , byla milá . K nám patřila Denisa , holka na vozejku se stejnou diagnozou jako já a dokonce jezdila do stejných lázní . V prváku se říkalo ,že je hádavá a dělá naschvály . A její spolubydlící jí nemohly vystát . Byla se mnou ve skupině a tak jsem tomu i věřila , byla taková co na srdci to na jazyku . Moc jsem z toho radost neměla , ještě, že tam byla Verča . Bylo to jiný , vůbec poprvé jsem byla tam na pokoji taky s někým na vozíku a Denisa potřebovala pomoct s hygienou . V prváku k nám nikdo nechodil. Nebylo třeba . K holkám od naproti chodily pořád vychovatelky kvůli jejich spolubydlící . Chápu ,že za to že potřebujou pomoc nemůžou ,ale je to otravný a dost . Pořád tam někdo chodí a pokoj jako průchoďák . Verče zase chodila skoro každej den teta , na pokoj, v době koupání . Nakonec jsme si zvykly a koupali se i v její přítomnosti , tak dveře od koupelny se zavřít daly .
Suma sumárum , v prváku na pokoji byl mnohem větší klid . Nicméně nakonec jsem si rozuměla s holkama víc než s těma v prváku . A Denisa nakonec tak špatná nebyla, jak se o ní tradovalo . I když Verču coby chodící na můj vkus docela využívala a Denisa mohla bejt o dost samostatnější . Možná i to byly ty hádky v prváku ,že jí nechtěly sloužit . Nicméně ,bylo to víc semknutější na pokoji ve druháku a i víc jsme si povídali s Denisou a Verčou ,ale na tu atmosféru na pokoji na prvním intru to nikde už nikdy nemělo .